Plzeňský rozhled
Podobné články
Symbolické místo před Vozovnou Slovany, v níž mají svůj domov tramvaje i trolejbusy, zvolila plzeňská radnice k odhalení památníku Františku Mlynaříkovi, který v metropoli západních Čech zavedl trolejbusy. Díky němu se v roce 1941 stala Plzeň teprve druhým městem v republice, v němž byla zavedena trolejbusová doprava. Po pětaosmdesáti letech od této události město vzdává tomuto elektroinženýrovi, sokolovi, odbojáři a řediteli Elektrických podniků města Plzně hold. Autorem díla je sochař Jindřich Zeithamml.
„František Mlynařík byl nejen schopný elektroinženýr, vizionář a ředitel, který dokázal v Plzni zavést moderní veřejnou dopravu, ale také člověk, jenž v těžkých chvílích okupace pomáhal svým spoluobčanům. Jeho životní příběh neměl šťastný konec a upadl v zapomnění. Dnes si ho však připomínáme jako toho, kdo pro město a jeho obyvatele mnoho vykonal,“ uvedl primátor města Plzně Roman Zarzycký.
Trojúhelníková plocha před Vozovnou Slovany byla upravena jako náměstíčko se čtyřmi lavičkami po obvodu s mlatovým povrchem a sedmi nově vysazenými stromy a trvalkovými záhony. Ve středu je umístěn strom, po stranách pak nové stožáry veřejného osvětlení. Náměstíčko je propojeno s chodníkem a autobusovou zastávkou.
Památník Františka Mlynaříka je v jeho středu. Tvoří jej pylon z leštěné žuly a bronzová bysta. Celkové náklady na úpravy veřejného prostranství a zhotovení památníku činí cca 5,5 milionu korun i s DPH.
František Mlynařík se narodil 5. ledna 1901 v Plzni, nejprve vystudoval I. českou reálku v Plzni, poté Vysokou školu technickou v Praze obor elektrotechnické inženýrství. V roce 1930 složil autorizační zkoušku z oboru elektrotechnického inženýrství u Zemského úřadu v Praze. Praxi získal v elektrotechnické zkušebně Škodových závodů v Plzni-Doudlevcích, poté přešel k Západočeským elektrárnám. V letech 1935–1947 působil jako ředitel Elektrických podniků města Plzně. Byl aktivní i jako občan, angažoval se v Sokolu. Ředitelem zůstal i během nacistické okupace a pomáhal svým zaměstnancům a jejich rodinám, kteří byli pronásledováni. Sám byl kvůli tomu v roce 1944 gestapem zatčen, vězněn a vyslýchán. V roce 1946 byl oceněn vzácným československým čestným odbojovým vyznamenáním udělovaným za zásluhy v letech 1939–1945 – Weidmannovým křížem. Po válce ho však část jeho podřízených obvinila z kolaborace. I přesto, že byl viny zproštěn, tíhu situace neunesl a 12. dubna 1947 ukončil svůj život skokem ze třetího patra budovy ředitelství PMDP na Denisově nábřeží.
