Plzeňský rozhled
Podobné články
Když se na televizní obrazovce objeví vyšetřovatel v dobře padnoucím obleku, nebo naopak stárnoucí, životem ošlehaný uniformovaný policista s moudrým pohledem, divák zbystří. Herec Jan Novotný má totiž v sobě vzácný druh klidu a přirozené autority, díky kterému mu věříte každé slovo.
Rodák z Tábora možná svým jménem divákům zas tolik neřekne, ale tváří zcela určitě. Ačkoliv se široké veřejnosti zapsal do paměti především díky desítkám rolí v oblíbených tuzemských kriminálkách, je především mistrem jemných nuancí, dlouholetou oporou Národního divadla a mužem, který o životě přemýšlí s nohama pevně na zemi.
Dětství ve stínu prezidenta
Jan Novotný se narodil 25. září 1953 v Táboře, dětství však prožil v nedalekém Sezimově Ústí. A nebylo to dětství ledajaké. Rodina Novotných totiž bydlela v domku, který bezprostředně sousedil s vilou prezidenta Edvarda Beneše. Sám herec později v jednom z rozhovorů s úsměvem vzpomínal na historky, které mu vyprávěl tatínek: „Chodil tam k prezidentovi sbírat míčky na tenisový kurt, kde hrával s Janem Masarykem, potkával se tam i s Karlem Čapkem. V Benešově vile neměla kde spát hradní stráž, která prezidenta musela pořád doprovázet, a tak měla pronajatou místnost u nás doma“.
Sám Jan sice prezidenta naživo nezažil, ale velmi dobře se znal s jeho chotí Hanou Benešovou, která ve vile pár let po smrti prezidenta ještě bydlela. A jako kluk kamarádil se synem hradního zahradníka. Osud má ale smysl pro krásné pointy – o mnoho desítek let později si Jan Novotný právě prezidenta Edvarda Beneše zahrál, a to ve vynikajícím historickém cyklu České století. Kruh se tak pomyslně uzavřel. Ačkoliv dnes působí jako ztělesnění klasického shakespearovského herce, jeho cesta k divadlu nebyla úplně přímočará. Původně totiž vystudoval střední průmyslovou školu. Až na vojně, kde měl podle svých slov dost času přemýšlet o budoucnosti, v něm uzrálo rozhodnutí zkusit herectví.
Z Chebu až do Národního divadla
Přihlásil se na DAMU a hned po absolutoriu v roce 1979 naskočil do divadelního kolotoče. Prošel scénami v Chebu a Hradci Králové, aby v polovině osmdesátých let zakotvil v Praze. Od roku 1990 je pak stálým členem činohry naší první scény – Národního divadla. Milovníci divadla si ho jistě pamatují z legendárního představení Sluha dvou pánů, kde po boku Miroslava Donutila exceloval v roli hospodského Brighelly. Tato inscenace se dočkala neuvěřitelných více než šesti set repríz. Zatímco divadlo mu dopřálo pestrou paletu klasických i moderních rolí, filmoví a televizní tvůrci si ho často s oblibou škatulkují. Hluboký hlas, ostřejší rysy a uhrančivý pohled z něj udělaly experta na role policistů, lékařů či tvrdých vyšetřovatelů. Vidět jsme ho mohli v Kriminálce Anděl, Případech 1. oddělení, seriálu Sever nebo v Zákonech vlka, kde si zahrál stárnoucího, rozvážného policistu Bureše. Když se ho novináři ptají, jaký má vlastně k mužům zákona a spravedlnosti vztah, odpovídá trefně a s pokorou: „Toužím po ní. Myslím, že jakási spravedlnost existuje, ale má velké mezery, které by chtěly zaplnit. Ve společnosti se pořád řeší nějaké globální problémy a zapomíná se na malé, drobné věci, bez kterých ta globální spravedlnost není možná“.
Nesmírná manželčina tolerance
V osobním životě je Jan Novotný dost možná podobný svým nejlepším rolím – spolehlivý, úsporný ve slovech, ale bohatý na vnitřní prožitky. O soukromí mluví jen zřídka, netají se ale tím, že tvoří dlouholetý a stabilní pár s herečkou Markétou Voskovou, dcerou legendárního herce Václava Vosky. „Manželství zkrátka vyžaduje neustálou práci a snahu. Pod manželstvím musí být pevný základ, něco, co vás pořád drží pohromadě… Zásadní roli v tom u nás hrála nesmírná manželčina tolerance“,“ říká Jan Novotný. Právě tato lidská zemitost, vnitřní poctivost a absence zbytečných hereckých manýrů dělají z jihočeského rodáka Jana Novotného tvář, na kterou je radost se dívat. Ať už na sobě zrovna má prezidentský oblek z dob první republiky, barokní divadelní kostým, nebo obyčejnou policejní uniformu. (pru)
Foto: archiv
