Plzeňský rozhled
Podobné články
Hned na začátku se přiznám, že Evu Urbanovou mám prostě rád. Podobně jako se obdivuje Karlštejn či Národní divadlo, odmala jsme jezdili kolem jejího domu a rodiče i prarodiče vždy pochvalně pokyvovali hlavami: Tady bydlí „TA“ paní Urbanová. I kdybych se nezajímal o vážnou hudbu, její jméno bych měl určitě jen díky tomu zaryté hluboko do paměti. A když k tomu přidám jedinečnost hlasu, ohromné úspěchy, neskonalou profesionalitu a přitom skromnost, lidskost a vtip, musím nutně dojít k závěru, že tento rozhovor dělám s opravdovou královnou opery. Plně souhlasím s tím, co před časem zaznělo na diskuzním fóru města Nepomuk: Každý pravý patriot regionu by měl alespoň jednou za život zajít na Zelenou horu, do katedrály sv. Víta v Praze ke hrobu sv. Jana Nepomuckého a zažít na vlastní kůži koncert Evy Urbanové.
Vnímáte během své kariéry skutečnost, že opera Libuše vznikla díky Rukopisu zelenohorskému nalezenému na zámku, na který koukáte z oken svého domu?
Tato skutečnost mě velmi těší, jsem moc hrdá na to, že se na zámek mohu dívat od svých šestnácti let. Josef Wenzig, autor libreta Libuše, nepřevzal z Rukopisu zelenohorského pouze námět a některá jména, ale také celé věty, například Libušina slova: „Po pravici mé desky právodatné, nalevo křivdy kárající meč, před mými zraky oheň pravdozvěstný a u mých nohou svatocudná voda.“
Pro každého umělce musí být období koronaviru mimořádně těžké. Rušení turné a představení, přesouvání termínů, nejistota. Jak moc to na vás doléhá?
Tohle doléhá určitě na každého špatně, když je mi teskno, věnuji se práci na zahradě nebo si něco zazpívám. Velmi mě to mrzí a chybí mi, když nemohu jít na jeviště. Když bylo vše zrušené, chyběli mi lidé a kontakt s nimi a mrzelo mě, že jim nemohu předávat pozitivní energii a kulturní zážitek. Ten osobní kontakt žádná on-line forma nenahradí.
Naštěstí jsou v dohledu i světlé body, např. Open Air koncert v Nepomuku, o který je mezi diváky mimořádný zájem. Těšíte se v neděli 30. května na nepomucké náměstí?
Samozřejmě se velmi těším. Ale já raději řeknu, že se až tolik netěším, protože mám zkušenost, že pak se vše povede na výbornou. Bez zdravotních, covidových či povětrnostních a jiných omezení.
Ještě připomenu, že tento koncert bude od 20:15 hodin vysílat ČT Art. Co na něm zazní a s kým se potkáte na pódiu?
Koncert se odehraje v předvečer 300. výročí blahořečení sv. Jana Nepomuckého a bude věnován jeho poctě. Vystoupí padesátičlenný Komorní orchestr Národního divadla pod taktovkou dirigenta Davida Švece a spolu se mnou zazpívají mladí talentovaní sólisté Michaela Katráková a Martin Vydra. Samozřejmě nemohu opomenout, že v repertoáru zazní duchovní skladby či árie ze slavných oper, například z Libuše či z Prodané nevěsty, od jejíž premiéry uplyne v den našeho koncertu přesně 155 let.
Co pro vás osobně znamená sv. Jan Nepomucký?
Jsem věřící člověk, když procházím malé vesničky i světové metropole, například jsem byla v jeho kostele v srdci New Yorku, mám hřejivý pocit a jsem hrdá i na jeho pozemský život, kdy opravdu dokázal hájit tehdejší právo i proti samotnému panovníkovi. Zastával velmi vysoké lidské i morální hodnoty, které naší společnosti v současnosti chybí.
Bylo pro vás těžké opustit v dětství obec Zvoleněves a tamní přátele a přestěhovat se na Nepomucko?
Na rodnou ves nikdy nezapomenu, dodnes tam jezdím na hrob své babičky a dalších příbuzných. Mám pár přátel ze základní školy, s kterými jsem nadále v kontaktu, viděli jsme se například na třídním srazu. Ale když jsme se poprvé přijeli podívat s rodiči na dům, kde dosud žiji, ten kraj a příroda mě neskutečně očarovaly. A tak jsou mým domovem Vrčeň a Nepomucko. Ať jsem pak vystupovala kdekoliv ve světě a uzavírala smlouvy například s Metropolitní operou v New Yorku, stálo tam vždy napsáno a je tomu tak dodnes: Eva Urbanová, Vrčeň.
Jaké povolání by vám bylo v životě blízké, pokud byste se nevydala na uměleckou dráhu?
Kdybych nebyla pěvkyní, nevadilo by mi dělat jakoukoliv jinou práci. Na každém zaměstnání bych si našla něco, co by mě naplňovalo. Ale mým jediným snem bylo zpívat, a to se mi naštěstí podařilo.
Vzpomenete si na své první pěvecké vystoupení na veřejnosti?
Moje první vystoupení, když pominu školní besídky, oslavy apod., jako děvčete, které se učí zpívat, bylo v divadle ve Slaném, když jsem navštěvovala lidovou školu umění, kde mě učila paní profesorka Markéta Strnadová. Bylo mi dvanáct let a paní profesorka se snažila přesvědčit mé rodiče, abych se přihlásila na konzervatoř. Ač mám po svém tatínkovi herecké geny, hlasový potenciál mám nepochybně po babičce. Ona byla ta, která mým rodičům zakázala, abych na konzervatoř šla. Okomentovala to slovy, že nebudu nikde dělat žádnou „hopsandu“. Mé první vystoupení na profesionálním jevišti bylo v plzeňském divadle, kdy jsem zpívala Cizí kněžnu v Rusalce v dubnu 1987. Mým patronem a ochranitelem byl už tehdy Pater Josef Novák, děkan z Vrčeně, který se za mou kariéru nejednou u rodičů přimluvil. Pomohla mi také kamarádka Ludmila Jenčíková z Nepomuka.
Od té chvíle jste ušla ohromný kus cesty a opravdu tvrdě dřela. Vystupovala jste na předních světových scénách a získala řadu ocenění, ale stále se cítíte být hrdou Češkou a nejraději máte Národní divadlo. Myslím, že i návštěvníci tamních oper vnímají, kdo je primadona této scény, a dávají to během představení najevo. Na co byste pozvala naše čtenáře do Zlaté kapličky?
Ráda bych je pozvala na všechny české opery, protože jsem přesvědčena, že v tomto divadle by se měla uvádět především česká díla. Mě mohou diváci vidět a slyšet v mojí milované Její pastorkyni v roli Kostelničky. Za pozvání stojí Láska ke třem pomerančům, kde vystupuji v komické roli, ve které mě málokdy kdo viděl. A pak by to měla být premiéra Káti Kabanové, kde hraji absolutně negativní a odpornou tchýni. Doufám, že jejími vlastnostmi sice neoplývám, ale dokáži se do role přesto vcítit tak, že mi to diváci absolutně věří. Pak mě ještě čeká nové nastudování Švandy dudáka, kde budu zpívat Královnu.
Máte jeden nesplněný sen, ztvárnit roli Emilie Marty z opery Věc Makropulos, kterou jste zatím měla možnost představit jen koncertně. Proč po té roli toužíte?
Mám jednoznačně ráda Leoše Janáčka. Ať už jde o Její pastorkyni či Káťu Kabanovou, je tam zpodobněn opravdový a někdy velice tvrdý lidský život. Ale Věc Makropulos mi byla nabídnuta v mých dvaceti osmi letech, protože mám na to údajně ideální hlas. Jenže postava Eliny Makropulos je o tom, že se dožívá 337 let. Nechce stárnout a ze všeho nejvíce se bojí smrti. Proto chce získat dopis, ve kterém je návod na přípravu elixíru. Pro mě to tehdy byla jen pouhá fantazie z nějaké daleké budoucnosti. Kdyby to byla komická role, tak jsem ji tehdy vzala, ale u dramatu jsem to nechápala. Jak člověk svůj život prožívá, stárne, tak se můj názor na tuto roli změnil. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem Elinu zpívala koncertně v Ostravě pod vedením dirigenta Roberta Jindry. Najednou mi došlo, že to vůbec není o žádném elixíru věčného mládí, že to je silný lidský příběh o tom, jak mnoho lidí dojde do fáze, kdy nelidsky dlouhý život je horší než smrt. Na tuto roli musíte prožít kus života, abyste ji správně pochopil.
Která role, již jste ve své rozsáhlé kariéře nastudovala, je vašemu srdci a třeba i povahou nebo příběhem nejblíže?
To je velmi těžké. Samozřejmě jsem velmi vděčná, že jsem zpívala Libuši 22 let v Národním divadle a dodnes si ji občas zazpívám. Role Kostelničky je oproti tomu takový můj „energetický upírek“, který mě sice psychicky vyčerpá, ale zážitek, který si tou rolí mohu na jevišti prožít, je pro mě absolutním blahem. Nejkrásnější věcí, kterou jsem kdy zpívala, je jednoznačně oratorium Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka. Je to velmi překrásná hudba i silné téma. Námět díla pojednává o období z raných českých dějin, kdy pohanství bylo vystřídáno křesťanstvím.
Vaše srdce bije rovněž pro rockovou muziku. Ostatně sestřih máte podle Billyho Idola a vaším miláčkem byl Freddie Mercury. Dokážete si představit, že byste úplně opustila operní svět a byla čistě jen rockerkou?
Opera je úžasná a výlety do rockové hudby jsou mým velkým potěšením. Zařádím si na pódiu a zavzpomínám na léta v kapele RH+, kdy jsem nosila kožené kalhoty a na hlavě měla číro. Operu bych ale nastálo neopustila, ta je smyslem mého života.
A jak vzpomínáte na slavné koncerty s Karlem Gottem? Opravdu byl tak pracovitý – a přitom v soukromí zcela nepraktický?
U nás v opeře se vždycky říká: No, vždyť je to tenor. A to nepasuje jen na Karla Gotta, ale na všechny tenory. Oni jsou prostě neskuteční. Jsou zábavní, galantní, je vám s nimi krásně, ale pak se dostanou do triviální situace, kterou bych já jako žena vyřešila, ale oni se tím vůbec nezabývají. Karel Gott byl typický tenor, to ale není žádná urážka, i když vám někdy odpověděl tak, že by to nikdo jiný nevymyslel. Byl zároveň opravdovým profesionálem, nesmírně pracovitým, a neexistovalo, aby třeba na malém městě zpíval jinak než v Carnegie Hall či O2 Aréně. Moje profesorka mi vždy říkala: Musíš být připravena na 110 %, aby ti 90 % vyšlo. Utrpěl tím můj soukromý život, ale zase mám pocit, že jsem ho dala a stále dávám světu umění. A dnes se především mladí umělci ženou doslova z role do role, z oboru do oboru, zkoušejí třeba tři opery současně, a to podle mě není správné.
Milujete auta. Jakou nejvyšší rychlostí jste jela a kde to bylo?
Zkusila jsem si kdysi v Německu na dálnici, kde to bylo povoleno, 220 km v hodině, pak už jsem měla strach.
Vím, že máte rovněž domácí mazlíčky. Představte nám je, prosím.
Mám dva papoušky, jeden se jmenuje Pepíček, je to australan královský, druhý Rozárka, amazoňan modročelý, a nesmí chybět ani moje milovaná Brita, to je německý ovčák.
Také milujete domácí a zahradnické práce. Do čeho jste se poslední dobou pustila?
V zimních měsících těch venkovních prací moc není, ale v sezóně vždy ráda sekám trávu, odstraňuji mech, pečuji o muškáty či surfinie, které mám velice ráda. Tím, že mám psa, ustoupila jsem z nároků na dokonalou zahradu. Protože takovou mou specifickou zahradnicí je fenka Brita, která přesazuje a vyhrabává to, co uzná sama za vhodné.
S českou královnou opery rozmlouval Pavel Motejzík
Foto: Lukáš Mácha, Pavel Jiran, archiv Evy Urbanové
Eva Urbanová – česká operní pěvkyně, sopranistka.
Vystupovala na světových operních scénách včetně milánské La Scaly, londýnské Covent Garden a Metropolitní opery v New Yorku, kde debutovala v roce 1998. Nahrává pro české hudební vydavatelství Supraphon. Řadí se mezi nejslavnější operní pěvkyně v historii a zároveň je současnou první dámou české opery. Je označována za nejlepší českou Libuši. Od roku 1990 je sólistkou opery Národního divadla v Praze. Má za sebou desítky rolí a tisíce koncertních vystoupení. Například s Karlem Gottem čeřila popové vody ve vyprodaných sálech. Na koncertních pódiích je nesmírně populární i v současné době, kdy se svému četnému publiku odvděčuje recitály nezapomenutelných operních rolí či jako nespoutaná rockerka v pořadu Druhá tvář s kapelou Barock při interpretaci světových hitů od Scorpions, Nightwish, Nazareth, Billyho Idola či Queen. Oceněná je například Cenou Thálie za roky 1997 a 2005, americkou cenou Grammy za nahrávku Celeste Aida: Famous Opera Arias, kanadskou cenou Dora Mavor Moore Award, cenou nadace Music Iuvenis za nejlepší výkon či medailí Za zásluhy o stát v oblasti umění. Je držitelkou titulu Rytíř řádu umění a literatury Francie.
