Plzeňský rozhled
Podobné články
Herečka, dabérka a kantorka Jana Andresíková zemřela v minulých dnech ve věku 79 let. Její velmi složitý život by jistě nikdo z nás nechtěl prožít. Přesto neztrácela humor a naději, že zase bude líp. S tím také z tohoto pozemského světa odcházela.
Poslední rok života byl pro herečku, kterou neproslavil jen seriál Arabela nebo Kameňák, utrpením především po psychické stránce. Poté, co se u ní rozvinula Alzheimerova choroba, i když jinak, než u většiny takto nemocných, protože to zprvu na herečce nikdo nepoznal, se přidal hlavně úraz, který si způsobila v sanatoriu v Mělníce. Prodělala náročnou operaci, ale úspěšnou. Nakonec i rehabilitovala a těšila se, že se z doléčovacího centra dostane, a že zase bude líp. Nakonec její oslabené tělo napadlo onemocnění covid-19 a její plíce nevydržely další nápor.
„Naštěstí Janička netrpěla, ještě několik dní před tím stále měla svůj humor a hlavně se upínala k naději, že bude líp. Ona byla sice „madam katastrofa“, protože neměla v těle snad kost, kterou by neměla zlomenou. Přitahovala tragédie, úrazy, nehody, ale nikdy si nestěžovala. Vždy to vše převrátila v humor. Byla úžasná a navíc jako herečka velmi nedoceněná,“ prozradil její dlouholetý blízký kamarád, manažer a člověk, který se ji spolu s její celoživotní přítelkyní Annou Vrbovou a bývalou žačkou Terezkou Kadlecovou snažili pomoci. Důvodem bylo bezpráví, které na ni bylo prý pácháno ze strany části její rodiny.
„Nechovali se k ní dobře a Jana tím trpěla a věřila, že se to podaří vyřešit a ona to, o co přišla, získá zpět. Bohužel, nestalo se tak… Ovšem, než aby nějak trpěla, ležela někde na přístrojích a nebo aby její nemoc prudce postupovala, myslím, že tohle bylo milosrdnější, byť je jí velká škoda,“ dodal René Kekely.
„Jana byla svéráz, uměla zařvat, ale i naučit své žáky. Ve skutečnosti to však byla křehká duše, srdečná a moc hodná ženská. Život měla opravdu hodně těžký, trochu si ho zkomplikovala sama, ale kdo z nás neudělá v životě nějakou hloupost. Bude se mi po ní hodně stýskat,“ podotkla její nejbližší kamarádka, která se o ni starala a s níž se přes 45 let přátelila, Anna Vrbová.
Na jihu Čech natáčela naposledy v letech 2002, 2004, kdy tu Zdeněk Troška natáčel Kameňák 1 a 3. „Ve dvojce nehrála, protože v té době ležela v nemocnici po druhém úrazu. A abychom to nějak takzvaně okecali, jako lady vypadla z okna, na což jsme navázali ve trojce, kde hrála jakože ofačovaná a v sádře. Byla s ní neskutečná legrace. Přitom to byla profesionálka každým coulem. Měl jsem ji moc rád,“ podotkl Zdeněk Troška.
„Jižní Čechy mám ráda, je to nádherný kraj. Nejenom, že jsme s mým bývalým jezdili k Táboru na chalupu, kterou vlastnila jeho rodi
na, ale i jako mladší jsem tu točila, ale taky hrála v divadle. Pamatuji si, jak jsme jednou jeli do Krumlova a stavili se v Budějovicích v Masných krámech na jídlo a pivo. Měla jsem po nějakém filmu nebo inscenaci, která zrovna běžela. Ke stolu přišel takový pán, přinesl mi růži a řekl: Díky, jste krásná žena a ještě krásnější je váš hlas, takový sexy. Poděkoval a odešel. A ani nevím, kam, protože najednou nebyl. Bylo to zvláštní, ale milé…,“ vzpomínala Andresíková.
Na svém hereckém kontě měla desítky filmů, seriálů, dabingových rolí a pracovala desítky let i pro rozhlas. Působila i na DAMU a také na soukromé herecké škole a dávala i soukromé hodiny. Vychovala mnoho dnes známých moderátorů, herců, ale třeba i politiků. „Když chce někdo veřejně vystupovat, musí to umět a musí se na to připravit. Někomu je shůry dáno a někdo to musí vydřít. Ale když někdo chce, může se to naučit…,“ říkala kantorka Jana Andresíková.
Na natáčení na jihu Čech měla také hezkou vzpomínku. Zdeněk Troška byl také poslední, kdo ji nabídl filmovou roli. V pohádce Čertova nevěsta hrála čarodějnici, natáčelo se v Židově strouze u Bechyně. A ve scéně, kdy za ni přijde tehdy mladý Václav Šanda, coby Štěpán přišel a netušíc, co ho čeká, měla ho chtít začarovat, ale nakonec jí plameny měly pohltit. Rekvizitáři do hadičky schované v dekoraci pustili více plynu a plamen Andresíkové lehce ošlehl obličej a popálil obočí. Nic dramatického, nicméně všichni byli vystrašení. Všichni se k ní seběhli, vyděšení. Měla takový zarudlejší obličej. Byla v pořádku, jen spíš lehce v šoku.
„Chtěli jste mě upálit, co?“ pronesla ironicky a s humorem herečka. Nakonec na otázku, že tedy co s tím obličejem uděláme, si sedla na velký kámen a pronesla: „No co, namažu si hubu obličejem a necháme se přejmenovat,“ pronesla Andresíková.
„Přejmenovat, cože, jak?“ zněla otázka ze štábu. „Říkejte mi Jana Husová,“ dodala vtipně a všichni se rozesmáli.
Kvůli restriktivním opatřením se posledního rozloučení mohla zúčastnit jen hrstka nejbližších. Její ostatky budou později na její přání rozptýleny u Davle u Prahy, kde měla takto pohřbeny i své milované rodiče. (pru)
