Plzeňský rozhled
Podobné články
Když před čtyřmi lety skončila firma, ve které pracovala jako švadlena, ještě netušila, že ji jedna novinová zpráva zavede k práci, která jí přinese něco mnohem důležitějšího než jen nové zaměstnání. Dnes je Jitka Němcová jednou z pečovatelek Clementas Janovice. Na stejném patře pracuje už čtyři roky. A klienti ji za tu dobu poznali nejen jako laskavou pečovatelku, ale také jako ženu, která jim občas daruje něco ze svého básnického světa.
Je jí 54 let a ruční práce ji provázejí prakticky po celý život. Dlouhé roky pracovala jako švadlena. Šití ji bavilo, stejně jako všechno, při čem člověk může něco vytvořit vlastníma rukama. Přestože vystudovala agronomii, její profesní život se nakonec vydal úplně jiným směrem. Pak ale přišel okamžik, kdy její zaměstnavatel ukončil činnost. „Najednou jsem musela hledat jinou práci,“ vzpomíná. Otevřela noviny a narazila na článek o Clementas. Zaujalo ji to natolik, že se rozhodla práci pečovatelky vyzkoušet.
Zavolala do domova na začátku ledna a o pár dní pozdějí už nastupovala. Od té doby pracuje v Clementas Janovice na směny. Její pracovní den trvá dvanáct hodin a střídá dlouhý a krátký týden. A za celé čtyři roky zůstala na stejném patře. Do práce se těší a stále ji baví. Ke klientům je milá, povídá si s nimi a snaží se, aby se v její přítomnosti cítili dobře. A oni jí to vracejí. Někdy úplně obyčejnou větou, která ale dokáže potěšit. „Jé, dobrý den, to jste vy!“
Pro Jitku je to jeden z důkazů, že si k ní klienti vytvořili vztah. Že ji znají a že jsou rádi, když ji vidí. Jako pečovatelka se o klienty stará od rána do večera. Pomáhá s hygienou, dohlíží na jejich zdravotní stav, povídá si s nimi a chodí s nimi na procházky. Někteří se během společných chvil hodně rozpovídají. Vyprávějí, kde vyrůstali, jaká měli zvířata nebo co všechno během života zažili. Jitka naslouchá. Stejně dobře ji znají i příbuzní klientů. Když přijdou na návštěvu, rádi se s ní zastaví a povídají si o tom, jak se daří jejich mamince nebo tatínkovi.
Jitka ale do Clementas nepřináší jen péči a laskavost. Přináší sem také kus svého vlastního světa. Jejím velkým koníčkem jsou básně. Literatura ji provází od mládí. Ráda četla, měla ráda češtinu a dodnes má doma schované své staré čtenářské deníky, do kterých si zapisuje knihy, které přečetla. Jejím oblíbeným básníkem je Jan Skácel. Sama začala básně psát a někdy ji inspirace zastihne v těch nejméně očekávaných chvílích. „Někdy mě múza políbí v noci a já musím vstát a psát. Nebo když ráno vstávám, všechno si zapíšu nebo nahraju na diktafon,“ vypráví.
Její básně jsou o přírodě, ale také o pocitech. O tom, co člověk prožívá, co vidí kolem sebe a co mu běží hlavou. A některé z nich si našly cestu i ke klientům Clementas. Občas některou ze svých básní zarecituje. Když se klientům líbí, věnuje jim ji. Nechá ji třeba v nočním stolku. „Když je to osloví, tak jim ty básně daruju,“ říká. A stává se, že si klienti její verše pamatují.
Její příběh je vlastně příběhem o nečekané životní změně. Ze švadlenky se stala pečovatelka. Z práce, kterou si původně vybrala proto, že potřebovala nové zaměstnání, se po čtyřech letech stala práce, na kterou se těší. A možná není náhoda, že právě ona dokáže být klientům tak blízko. Celý život ji bavilo něco vytvářet rukama, dnes ale každý den pomáhá vytvářet něco jiného – pocit, že člověk není sám a že o něj někdo opravdu stojí.
Jitka má tři děti a dvě vnoučata, kterým se ráda věnuje ve svých volných dnech. A možná, že právě někdy v klidu domova přijde další verš. V noci, ráno nebo během obyčejného dne. Jitka ho zapíše. A třeba jednou skončí další její básnička v nočním stolku některého z klientů. Někdy i to může být nejdůležitější součástí péče o člověka i o tom, že mu darujete pár vlastních slov.
