Plzeňský rozhled
Podobné články
Město Plzeň připravilo výstavu, která připomíná, že v lednu roku 1942 bylo ve třech velkých skupinách deportováno z nákladového nádraží v Plzni do ghetta v Terezíně 2 604 mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo jen 204 z nich. Výstava je umístěna v mázhauzu radnice na náměstí Republiky i ve veřejném prostoru před radnicí a ve Smetanových a Štruncových sadech. Její vernisáž se konala v pondělí 10. ledna 2022 za účasti primátora Martina Baxy i jeho náměstků Pavla Šindeláře a Michala Vozobule, přítomen byl i autor výstavy Martin Šmok. Výstava potrvá do 28. ledna, venkovní část až do 3. února.
„Z plzeňských transportů se zachovalo několik fotografií. Je velmi smutné dívat se do tváří lidí, kteří jsou označeni žlutou šesticípou hvězdou, nesou si v kufříkách svůj skromný majetek a nevědí, co je čeká. My dnes víme, že si šli pro smrt. Tato tragická událost a ani osudy těch, kteří na základě norimberských rasových zákonů byli zbavováni majetku, zaměstnání, lidských i občanských práv, byli označeni jako méněcenní, nemohou být zapomenuty. Proto jsme připravili výstavu s názvem Čas nezapomnění. Na základě historických dokumentů a fotografií přibližuje osudy našich spoluobčanů, kteří byli z Plzně deportováni do Terezína,“ uvedl primátor města Plzně Martin Baxa.
Plzeň byla po Praze a Brnu třetím českým městem, odkud byly Židé deportováni do ghetta. Nejprve byli shromážděni v sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Stovky mužů žen a dětí se tísnily uvnitř sokolovny a spaly na slamnících na zemi. Byli tam nejen Židé z Plzně, ale také například z Manětínska, Rokycanska či Kralovicka a dalších lokalit. V určené dny museli lidé ze sokolovny odejít seřazeni ve čtyřstupech, odváděly je odtud ozbrojené strážní oddíly. Tři vlakové soupravy s označením R, S a T vyjely z plzeňského nákladového nádraží 17., 22. a 26. ledna 1942. Každý z deportovaných měl na krku cedulku s označením transportu a svým pořadovým číslem. Stejně označena byla i jejich zavazadla. 
Nejstarším člověkem zařazeným do deportačních transportů z Plzně byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu do Terezína, nejmladším osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně, která se svou matkou válku přežila.
V Terezíně byly rodiny rozděleny – zvlášť umístěni práceschopní muži, zvlášť ženy s dětmi do 12 let a zvlášť staří a nemocní. V ubikacích spali na slámě rozházené po holé zemi, téměř chyběla hygienická zařízení, problémy byly i se stravováním. Už v březnu 1942 bylo 620 lidí z plzeňských transportů odvezeno z ghetta v Terezíně do ghetta ve východpolské Izbici, další transporty do ghett a táborů smrti následovaly. Na konci roku 1942 byla naživu už jen třetina lidí deportovaných z Plzně. Konce války se dožilo jen 204 z 2 604 deportovaných mužů, žen a dětí.
