Domů / Plzeňský rozhled / Rok 1968 a výtvarné umění v Československu v Masných krámech

Rok 1968 a výtvarné umění v Československu v Masných krámech

Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, nabízí zajímavou výstavu pod názvem Anatomie skoku do prázdna – Rok 1968 a výtvarné umění v Československu.  Výstava a doprovodná publikace představují umělecká díla a realizace, které vznikly jako bezprostřední reakce na násilné potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy a na následné období, jímž zmítaly jak snahy udržet otevřenou občanskou společnost, tak vést ji k opětné podřízenosti komunistické straně a Sovětskému svazu. Vzniklá umělecká díla, která poznamenala invaze i smrt Jana Palacha a Jana Zajíce a nastupující normalizace, jsou zároveň vrcholnými díly sumarizujícími všechnu intenzitu umění šedesátých let i jedinečným svědectvím pohnuté doby.

Jan Zrzavý, Okupace, 1968, Galerie Kodl

Rok 1968 je rokem kulminace jak tzv. obrodného procesu v československé společnosti, tedy snah o jeho demokratizaci a postupné vyvázání se z vlivu Sovětského svazu, tak také vyvrcholením emancipace československého umění. I celosvětově je rok 1968 rokem zvratů, i když v každé zemi mají různá východiska a důvody. Ve Spojených státech amerických protiválečné, protirasistické a protisegregační – propukají protesty proti válce ve Vietnamu, zavražděni jsou Robert F. Kennedy a Martin Luther King, probíhá okupace univerzit, nejznámější asi na Columbia University v New Yorku; levicové, až prokomunistické bouře v květnové Paříži vrcholí stávkami a boji na Sorbonně a v ulicích, podobná situace je téměř na všech italských univerzitách… Pražské jaro bylo nepřímou, i když logickou součástí všech těchto dějů. Jako by nahromaděná energie celých šedesátých let najednou uvolnila ventil a vše se rozběhlo nevídanou rychlostí.

Jiří Kolář, Pocta Palachovi, 1969, Museum Kampa

Z hlediska umělecké scény je pražské jaro nejčastěji spojováno se spisovateli, divadelníky, dále s filozofy, novináři a vědci, nicméně i na výtvarné scéně se odehrála celá řada zásadních dějů, jak z hlediska kulturní politiky, tak ve vlastních výtvarných počinech. Stejné radikální kroky, jaké sledujeme ve světové politice, najdeme na výtvarné scéně. Podíváme-li se na výtvarné umění, vrcholí proces, ve kterém se do popředí dostává konceptuální umění a umění instalace a environmentů, nově je chápán význam fotografického obrazu. Většina těchto myšlenek rezonovala i v českém prostředí, i když se už kvůli vpádu vojsk Varšavské smlouvy nestihly veřejně projevit.

Výstava je soustředěna na léta 1966 až 1973, ve kterých je dobře vidět, jak se domácí umění emancipovalo a začalo se sebevědomě zapojovat do mezinárodních struktur umělecké scény. Reaguje nebo předjímá všechna důležitá témata a přístupy – novou geometrii, novou figuraci, konceptuální umění a umění akce. Podobně se uvolnila celá společnost, dobová média svědčí o docela jiném klimatu, než jaký společnost svazoval začátkem šedesátých let. Výstava v pěti částech ukazuje změny, jimiž Československo prošlo v těchto intenzivních pěti letech – od společnosti, která se začínala chovat jako občanské společenství západního typu (1. Quo Vadis? – občanská společnost), přes národ šokovaný absurdní invazí vojsk Varšavské smlouvy (2. Invaze), různým způsobem reagující na posrpnový vývoj, od strachu, nejistoty až po groteskní výsměch (3. V ústech kamení, v hlavě boule), vyrovnávající se se smrtí Jana Palacha a Jana Zajíce (4. Oběti), až po společnost rezignovaně přijímající normalizační restrikce (5. Plazit jazyk), plnou deziluzí, smutku, ale i stažení se do sebe sama, do soukromého světa, což bylo typické pro období sedmdesátých let, obrovsky kontrastující s živou dobou pražského jara.

Výstava představuje více než 150 děl od 88 autorů, jejichž vznik přímo souvisí s událostmi této doby nebo jež jsou podvědomou reakcí na situaci v Československu. Zastoupeni jsou nejznámější autoři tohoto období jako Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Jiří Kolář, Adriena Šimotová, ze slovenských autorů Jozef Jankovič nebo Július Koller, stranou ovšem nezůstali ani autoři z regionů jako Miroslav Šnajdr, Eduard Ovčáček, Stanislav Bukovský a další.

BIO Mgr. Jana Mertová

Mohlo by vás zajímat

Domažlický pivovar láká hlavně na historii piva

Pivo i  pivovarnictví jsou v posledních letech velkým turistickým lákadlem.  Svůj pivovar mají i Domažlice. Kulturní …